Collegium hortense, Trautzlova umělecká společnost a naše činnost

Collegium hortense

Collegium hortense patří mezi nejvýraznější hudební tělesa Ústeckého kraje. Z řady obdobných souborů vybočuje originální dramaturgií vystavěnou na historické i soudobé hudbě svého kulturního regionu. Provedlo desítky novodobých premiér zapomenutých skladeb, které svou kvalitou nově překvapují publikum, stejně jako se věnuje hudbě současných autorů navazujících na tuto bohatou hudební tradici.

Collegium hortense vystupuje v různých sestavách od komorních pěveckých ansámblů až po velká vokálně-instrumentální obsazení. Podobně pestrá je i paleta žánrů, kterým věnuje svou pozornost. Působí jako chrámový soubor na teplických kůrech, věnuje se hudebnímu divadlu a opeře, na koncertech komorní a duchovní hudby seznamuje publikum s odkazem regionální hudební kultury, kterou také reprezentuje na domácích festivalech a zahraničních koncertních cestách.

Trautzlova umělecká společnost

Ideové a organizační zázemí aktivit Collegia hortense vytváří Trautzlova umělecká společnost, která za tento soubor také jedná. Společnost vznikla s cílem podporovat obnovu a rozvoj autentické kultury regionu, jehož paměť i tradice byly v minulém století zpřetrhány. Prostředkem této obnovy jsou badatelské, publikační a vydavatelské aktivity, pobídky k současné tvorbě s regionální vazbou a náměty a také osvětová a popularizační činnost.

Zvláštní pozornost věnuje Trautzlova umělecká společnost hudebnímu odkazu oseckých cisterciáků a dalších skladatelů Teplicka, jejichž dílo suverénně dokládá někdejší kulturní vyspělost regionu. Právě proto se stal patronem spolku cisterciácký mnich Jakob Trautzl (1749 – 1834), zřejmě nejvýraznější osobnost hudební historie kraje. Jako skladatel, ale také básník a historik zasvětil svůj život kulturnímu povznesení regionu. Témuž se dnes snaží přispívat Trautzlova umělecká společnost.

Naše činnost

Objevování starých mistrů

Překvapivě málo starých skladatelů má to štěstí, že se jejich skladby hrají nepřetržitě dodnes. Často až s odstupem staletí jejich dílo získává novou aktuálnost a opět v nich objevujeme zjevnou genialitu. Je zneklidňující, že taková renesance nastala mnohokrát pouze náhodou a že se to týká i těch nejzvučnějších jmen evropské hudby. Bohužel si tak můžeme být jisti, že existují stovky skladeb, jejichž zjevná kvalita nebyla na překážku tomu, aby byly zcela zapomenuty. Nejinak je tomu v kraji, kde nemilosrdným preferencím dobového vkusu navíc pomohla hluboká diskontinuita daná historickým a společenským vývojem.

Tento velký dluh se rozhodla splácet Trautzlova umělecká společnost jako editor a Collegium hortense jako interpret. Systematicky vyhledávají významná díla hudební minulosti kraje a snaží se vracet zvuk jménům skladatelů, na které se někdy i zcela zapomnělo. Na prvním místě jmenujme osecké mnichy – regenschoriho Jakoba Trautzla, opata Benedikta Venusiho, pedagoga Joachima Crona –, dále teplického purkmistra Matyáše Wolframa nebo šanovského varhaníka Wenzla Plašku, krupského kantora Josefa Kloboučníka, duchcovské rodáky Františka Parče nebo Lohelia Oehlschlägela.

Jedním z nejvýznamnějších projektů v této oblasti se stal „Saul“. V roce 1795 Jakob Trautzl dokončil dílo, kterému věnoval zvláštní péči a které už svým námětem predikuje velký hudební vklad. Oratoriu „Saul“, rozsáhlé cyklické formě pro sólisty, sbor a orchestr, přiřkl podtitul „síla hudby“ a v několika desítkách čísel z mnoha stran předvedl své skvělé umění. Trautzl s tímto dílem slavil velký úspěch a mnohokrát ho představil při pravidelných velkopátečních produkcích v oseckém klášteře. Pak bylo dílo na dvě stovky let zapomenuto. Ve spolupráci s několika orchestry a několika dalšími pěveckými sbory Collegium hortense oratorium zapomenuté v archivech vzkřísilo a provedlo na koncertech v Ústeckém kraji a v Sasku. Vrcholem se staly koncerty v katedrále sv. Víta na Pražském hradě a v České národní bance, podobně důležité ale bylo pořízení nahrávky v oseckém klášteře a její následné vydání.

Opera buffa e storica

Hudební divadlo k člověku promlouvá zvlášť sugestivní řečí, působí nejen hudbou, ale také příběhem. Přestože často bývá projekcí čiré fantazie, může být zároveň prostorem pro skutečné postavy, které by nebylo kde jinde představit. Dokonce i historická látka může být beztrestně volnou interpretací pointována k výraznějším a třeba i zábavnějším závěrům.

Právě s tímto úmyslem zpracovali Jan Zástěra a Martin Budek ve své operní trilogii bájnou historii Teplic podanou velmi „povídavým“ kronikářem Václavem Hájkem z Libočan. Pověst o nalezení léčivých pramenů stádem prasat, která se promítla do celé historie a symboliky lázeňství v Teplicích,  dala vzniknout komorním operám „Vepřové spiknutí po Teplicku aneb Co si Hájek zapomněl vymyslet“, „Vepřová odysea aneb Co Hájek raději zamlčel“ a „Vepřová apokalypsa aneb Čeho by se Hájek ani v nejhorších představách nenadál“.

Exkurzem do doby osvícenství je opera Jana Zástěry a Davida Kříže „Trautzl“. Tento zasloužilý aktér uměleckého života v kraji se na duchcovském zámku setkává se světoběžníkem, který poprvé zakotvil, Giacomem Casanovou. Oba protagonisté publikum baví v příznačné, casanovské atmosféře svádění, skandálů a překvapivých rozuzlení. Podobně odlehčeným tématem baví krátká opera Joachima Crona „O lovu datlů“Její uvedení bylo první rekonstrukcí historického jevištního díla v podání Collegia hortense.

Nová hudba pro chrámy a porcelánové oratorium

Po celou dobu rozvoje evropské hudby se orchestry a sbory věnovaly výlučně soudobému, novému repertoáru. Provozování starší hudby bylo až na několik výjimek spíše akademickou kuriozitou a neaktuální skladby se s měnícím se vkusem nemilosrdně skartovaly. Oč živější a dynamičtější byl ještě na konci 19. století hudební život, bažící po novinkách. Dnes, kdy se hrají především skladby staré stovky let a publikum těší násobně víc než nová tvorba, se situace zdá strnulejší – a vlastně i nepřirozená. Důvod můžeme hledat ve vzdalování současné artificiální hudby posluchačům, v odlišnosti jazyků, kterým dnes hudba hovoří a který by byl obecně srozumitelný, v programovém vytěsňování odkazů k tradici a v potírání přirozené kontinuity. Ani jedno z toho však nemusí být eklektismem či poplatností, o to komplikovanější úkol však stojí před skladatelem.

Pro Collegium hortense, které se chce všem těmto trendům vymykat, vznikly již desítky skladeb. Jsou to celé liturgické cykly, mešní propria i ordinária, ale také řada drobných duchovních skladeb. Součástí tohoto širokého repertoáru je i rekviem věnované oseckému opatovi Bernardovi nebo novobarokní hudební drama Mysterium porcellani. Právě toto oratorium zapadá spolu s operami o teplických vepřích nebo o Trautzlovi s Casanovou do řady děl, která zpracovávají náměty z Teplicka a tím povzbuzují rehabilitaci v minulém století poněkud rozervaného vztahu mezi krajem a jeho obyvateli. V této linii se pro příští léta připravuje oratorní sága o Hrabišicích z Oseka a podobné zpracování bohaté historie královského horního města Krupky.

Natáčecí projekty

Ne všechny hudební projekty je pro jejich organizační či finanční náročnost možné zařadit do běžného koncertního repertoáru. Za takových okolností, ale také u těch děl, která mají v případě dosud zapomenutých autorů dokonce potenciál měnit náš pohled na hudební dějiny, se jejich záznam stává nesmírně důležitým. Byť není možné za všech okolností dosáhnout optimální kvality záznamu nebo vlastního provedení, je klíčové skladbu vydat na hudebním nosiči a tím ji zpřístupnit komukoliv nezávisle na čase a prostoru.

S touto intencí Trautzlova umělecká společnost vydala již pět alb natočených Collegiem hortense a spolupracujícími soubory. Většina nahrávek vznikla v prostorách oseckého kláštera a některé z nich jsou součástí otevřeného edičního cyklu „Hudba oseckých cisterciáků“. Je jím v prvé řadě záznam Trautzlova oratoria „Saul aneb Síla hudby“ a dále nahrávka kuriózní skladby téhož autora – pohřební kantáty „To byla má poslední jízda“ – a dále průřez chrámovou tvorbou Jana Zástěry pro Collegium hortense pod názvem „Jubilate Deo“. Samostatně vyšel záznam opery „Vepřové spiknutí“ autorské dvojice Jan Zástěra / Martin Budek a na dvoj-CD v koprodukci s Českým porcelánem Dubí jako dosud poslední studiová nahrávka oratorium týchž autorů „Mysterium porcellani“.

Komentáře jsou uzavřeny.